Zajímavá místa

Bannockburn

Bitva u Bannockburnu (23. června 1314) byla bitva, která definitivně ukončila snažení anglického krále Eduarda II. o ovládnutí Skotska a učinila Roberta Bruceho nezávislým skotským králem.

Na konci 13. století se Angličanům podařilo obsadit skoro celé Skotsko vojenskou silou, protože podporovali nárok Jana Balliola na skotský trůn. Odpor skotského lidu proti anglické nadvládě byl téměř všeobecný a nejvíce se projevil v osobě rytíře Williama Wallace, jenž byl nakonec zajat Angličany a popraven r. 1305.

Anglický král Eduard I., který zemřel r. 1307, se nazval v epitafu, který si sám složil, „bijcem Skotů“. Jeho stejnojmenný syn, který po něm nastoupil na trůn jako Eduard II., však neměl jeho válečnické nadání ani ráznost, ale přesto byl přinucen vytáhnout na pomoc hradu Stirling, obleženému skotskými vojsky pod velením Roberta Bruceho, který se o rok dříve prohlásil skotským králem.

Robert Bruce politicky podporovaný Francií oblehl významný královský hrad Stirling a vymohl si na jeho správci (sir Philip Mowbray) příslib kapitulace, nepřijde-li pomoc od anglického krále Eduarda II. do konce června (tehdy běžný postup). Toto řešení Bruceovi zřejmě velice vyhovovalo, neboť tak poskytl Eduardovi dostatek času, aby přišel hradu na pomoc. Eduard proto musel již kvůli osobní prestiži hradu pomoci a nemohl se tak vyhnout bitvě, kterou se Bruce snažil vyprovokovat. Anglický král tedy vytáhl s velikou armádou hradu na pomoc a jižně od něj se střetl se skotským vojskem.

Bitvu rozhodly nepochybně osobnosti velitelů a jejich vliv na vojsko. Proti Robertu Bruceovi a jeho promyšlené a precizní strategii a taktice a nadšeným a disciplinovaným mužům se nevýrazný Eduard II. projevil jako zcela neschopný válečník a slabý vůdce a anglická armáda jako zcela nezvladatelná banda. Eduard nedokázal zkrotit své rytíře a přinutit je k disciplinovanému jednání, dovolil Bruceovi, aby si zvolil místo i způsob boje tak, jak mu to nejvíc vyhovovalo, a nakonec své snažení korunoval tím, že si nechal zmasakrovat lučištníky – jedinou jednotku svého vojska, která mohla daný terén považovat za vhodný k boji.

Skotové bojující v sevřených útvarech zvaných schiltrony, ač početně značně slabší, tak dosáhli plného vítězství. Ztráty Angličanů se odhadují na 10 000 mužů, z nichž se značná část utopila v bažinách při útěku z bojiště. Král se nejdříve pokoušel ukrýt v hradu Stirling, ale správce hradu jej upozornil, že jelikož bylo královské vojsko poraženo, bude muset hrad v souladu s dohodou vydat Skotům a nevpustil jej dovnitř. Král poté uprchl nejprve do Dunbaru a pak se vydal nejkratší cestou zpět do Londýna.

Drtivá porážka, kterou Angličané v bitvě utrpěli, neznamenala jen ztrátu hradu Stirling. Veškeré anglické snahy o ovládnutí Skotska přišly vniveč; Robert Bruce získal pozici, jakou žádný další skotský vůdce nemohl zpochybnit, a stal se plně nezávislým skotským králem. Jako Robert I. Skotský vládl až do roku 1329 a rok před smrtí se dočkal i právního potvrzení nezávislosti své země.

  
Ben Nevis

Ben Nevis (1344 m) je nejvyšší hora Spojeného království. Nachází se v západní části pohoří Grampiany ve Skotsku, 10 km jihovýchodně od města Fort William. Se svou nadmořskou výškou 1344 m (4409 stop) byl v roce 1847 uznán jako nejvyšší bod Velké Británie a patří mezi tzv. Munros, což jsou skotské hory vyšší než 3000 stop.

Mezi turisty a horolezci je známý jako „Ben“ a ročně přiláká asi 100000 návštěvníků, z nichž asi tři čtvrtiny použije k výstupu zrekonstruovanou koňskou stezku z roku 1883 z údolí Glen Nevis na jižní straně hory. Ta původně sloužila jako dopravní cesta pro materiál sloužící ke stavbě observatoře na vrcholu Ben Nevisu. Horolezce nejvíce láká 700 metrů vysoká stěna na severní straně, která patří mezi nejvyšší a nejprudší skalní stěny ve Spojeném království.

Z geologického hlediska je Ben Nevis tvořen vyvřelou žulou s příměsí krystalických břidlic. Pojmenování hory pochází ze skotské gaelštiny a jeho překlad má více variant, např. nebeská hora nebo zlomyslná hora. Na vrcholové plošině dnes najdeme pouze zbytky původní hvězdárny a válečný pomník. Za jasného počasí ovšem návštěvníky více naláká výhled na okolní krajinu.

Jít po trase je vcelku lehké, přestože je sem tam proložena strmými úseky a stoupá od hladiny moře až do výšky přes 1300 m. Vrchol hory Ben Nevis je plochý a vešla by se na něj téměř dvě fotbalová hřiště. Na vrcholu bývá obvykle sníh, dokonce i v letních měsících.

Blair Castle

Blair Castle je skotský zámek, nacházející se poblíž vesnice Blair Atholl ve středním Skotsku v kraji Perthshire. Měl strategickou pozici na hlavní cestě přes střední část Highlandu a je jedním z největších a nejnavštěvovanějších skotských zámků. Zámek je sídlem rodu Murray, vévodů z Athollu, kteří mají zvláštní výsadu – mají právo držet si svou vlastní armádu, Atholl Highlanders, čítající asi 90 mužů (jediná legální soukromá armáda v Evropě). Původní pevnost tu stála už od 13. století a střežila strategickou cestu na sever Skotska. Původní obranyschopnost pevnosti byla pověstná. V 18. století ho (tak, jako jiné skotské hrady a zámky) poznamenaly jacobitské vzpoury a povstání. Místní vévoda pak hrad Blair přeměnil v krásný georgiánský zámek. Zámek Blair je bezesporu jedním z nejkrásnějších a největších skotských zámků (má celkem 32 místností). V zámku se nacházejí významné sbírky zbraní, loveckých trofejí, rodinných suvenýrů, maleb, nábytku, ručních prací apod., shromážděné rodem Murrayovců po mnoho generací. Kolem zámku se rozkládá krásný park. V jeho rozsáhlých zahradách rostou kromě jiného jedny z nejvyšších stromů Velké Británie.

Dunvegan Castle

Dunvegan Castle je hrad, který je již osm set let osídlen jedinou rodinou – klanem McLeodů a je tedy považován za nejstarší trvale osídlený hrad ve Skotsku. Je postaven na skále a dozajista i díky strategické poloze ustál kmenové boje, hladomor a všechny sociální i ekonomické proměny v zemi. Hrad je velmi zajímavý i architektonicky. Jeho výstavba začala ve třináctém století a po celá následující staletí se na něm podepisovaly nejrůznější architektonické styly. Nejstarší části hradů mohou pocházet dokonce již z devátého století.  Nesmírně cenným dědictvím jsou vznešené Dunveganské haly. Obdivovat můžete i nádherné zahrady, které jsou výborně udržované. Najdete v nich spoustu známých i neznámých rostlin a stromů, ohromí vás obří rododendrony i divoké fuchsie. Její jedinečnost a krása sem každoročně přitahuje spousty turistů i uznávaných zahradníků z celého světa.

Legenda, která se na hradě Dunvegan traduje je o víle, která se zamilovala do zdejšího náčelníka klanu natolik, že se rozhodla s ním žít. Ovšem zatímco ona nestárla, její milý času vzdorovat neuměl a tak nastal čas, aby se vrátila zpět mezi víly. Než tak učinila, věnovala svému muži vlajku „Fairy Flag“, která měla jeho potomkům splnit tři přání a při včasném rozvinutí je také chránit. Vyslovena byla dosud přání dvě. První v roce 1490 v bitvě u Glendale a druhé v roce 1580 v bitvě u Trumpanu. Třetí přání na své vyslovení teprve čeká.

Velké potíže zaznamenává hrad a jeho obyvatelé v letech 1847 – 1851, kdy je sužován hladomorem. Tehdejší náčelník klanu, vyčerpaný a zničený dodáváním jídla pro svou rodinu i členy klanu učiní velmi těžké rozhodnutí a hrad opouští. Ve věku devětatřiceti let se vydává do Londýna, aby zde našel práci účetního a uživil tak svou rodinu. Finanční krize zabránila rodině návratu do svého sídla na dlouhých osmdesát let. Teprve v roce 1929 se sem vrací v pořadí 27. náčelník klanu. O čtyři roky později byl hrad poprvé otevřen pro veřejnost. A mezi jeho návštěvníky bylo i několik velmi zvučných jmen. Místní drsnou krajinu si zamiloval Sir Walter Scott, Dr. Jonhson nebo královna Alžběta II.

Dryburgh Abbey

Opatství Dryburg Abbey, v blízkosti městečka Dryburgh, leží na břehu řeky Tweed. Opatství bylo založeno v roce 1150 dne 10. listopadu (na svatého Martina). Příchod kanovníků spolu s jejich prvním opatem Rogerem se konal 13. prosince 1152. Opatství se nachází v blízkosti hranic s Anglií a tak bylo několikrát vypáleno anglickými vojsky. Je zde pochována Charlotte Scottová (Scottova žena), Walter Scott, Walter Scott mladší (jejich syn) a John Gibson Lockhart (Scottův zeť).

Edinburgh

Edinburgh, hlavní město Skotska, založil northumbrijský král Edwin, proto také jeho název v galštině zní Dun-Eideann, tedy Edwinova pevnost. Počet obyvatel je v současnosti asi 450 000, což z Edinburghu dělá druhé největší skotské město v závěsu za Glasgow. Centrum města je rozděleno na dvě části: Staré město (Old Town) protkané úzkými dlážděnými uličkami a Nové Město (New Town) vystavěné v gregoriánském stylu. Tyto dvě části jsou odděleny parkem Princess Street Gardens a patří mezi památky zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Nad městem jsou dvě vyhlídková místa - Arthur´s Seat a Calton Hill.

Dominantou města je hrad ze 16. století, ačkoliv nejstarší stavbou v areálu hradu je kaple pocházející ze století dvanáctého. V minulosti tu byla pevnost, pak hrad a taky vězení a kasárna. Na hrad se vchází přes velké upravené prostranství, kde se konají různé festivaly - nejznámější z nich je Military Tattoo, přehlídka vojenských kapel z celého světa. Hrad také ukrývá skotské korunovační klenoty a "kámen osudu", který dříve sloužil jako korunovační trůn pro skotské krále a byl uchováván ve Scone Palace u Perthu, dokud ho neukradli Angličané v čele s Edwardem I. a neodvezli ho do londýnské Westminster Abbey. Od roku 1996 je korunovační kámen zase zpátky ve Skotsku.

Od hradu vede známá ulice Royal Mile, neboli královská míle, končící u sídla královny - u Holyrood Palace. Royal Mile je věčně plná turistů, kteří korzují mezi obchůdky se suvenýry a typickými skotskými hospůdkami. Můžete tu taky navštívit Muzeum dětství, Muzeum reformátora Johna Knoxe, Muzeum whisky nebo Muzeum skotských spisovatelů. Rozhlédnout se můžete z nejvyšší věže ve městě na Tolbooth Kirk nebo obdivovat vysoké úzké domy ze 17. století, na které se postupně nastavovala další a další patra.

Za zmínku stojí ještě St. Giles Cathedral s krásně klenutou kaplí a Heart of Midlothian, což je symbol srdce sestavený z dlažebních kostek v chodníku před katedrálou. Na tomto místě totiž byl dřív vchod do věznice a vězni si před každým vstupem odplivnuli právě na toto srdce. Dnes na něj plivou kolemjdoucí lidé, prý pro štěstí... Za katedrálou je bývalé sídlo skotského parlamentu, než ho zrušili v roce 1707, respektive ho spojili s tím anglickým, aby ho v roce 1999 mohli zase rozpojit. Nová budova skotského parlamentu se nachází na samém konci Royal Mile, naproti Holyrood Palace. Je to docela kontroverzní stavba a prohlédnout si ji můžete zdarma i zevnitř.

Palace of Holyroodhouse je jedním ze sídel britské královny ve Skotsku. Palác byl postaven v roce 1529, zatímco přilehlé opatství už o čtyři století dříve. Z něj už se ovšem dochovaly jen stěny. Zajímavou epochou z historie paláce je éra královny Mary, jejíž italský sekretář David Rizzio byl právě v královských komnatách zavražděn jejím žárlivým manželem, Lordem Darnleym. Během návštěv královny je palác pro veřejnost uzavřen, jinak ale můžete nahlédnout do královské ložnice nebo např. do Great Gallery, která je zkrášlena portréty skotských králů, ať už těch reálných nebo vymyšlených. Zároveň můžete zajít i do Queen´s Gallery, kde jsou na dočasných výstavách exponovány obrazy z královské sbírky.

Eilean Donan Castle

Eilean Donan je malý ostrůvek na jezeře Loch Duich v západní části Highlands - Skotské vysočiny. S pevninou je spojený kamenným mostem pro pěší a leží přibližně 800 metrů od vesnice Dornie. Ostrůvek nese jméno keltského světce a mučedníka Donana, který byl umučen v roce 617. Na ostrově je malebný středověký hrad Eilean Donan Castle z roku 1230, jehož podoba je obecně známa z mnoha fotografií a filmů. Hrad má strategicky výhodnou polohu nad soutokem zálivů Alsh, Long a Duich. Dominuje mu střílnami opatřená věž zvedající se přímo od vodní hladiny, díky které v minulosti budil pocit nedobytnosti. Původní hrad nechal postavit Alexander II., který chtěl kraji zajistit obranu proti nájezdům Vikingů. Eilean Donan Castle se po dlouhou dobu stal domovem rodiny Mackenziů z Kintailu, v 16. století ho pak zdědil rod Macraeů, jehož potomci žijí dodnes. V dobách své největší slávy byl hrad velmi pevný a odolný – podle legendy ho údajně dva muži a chlapec dokázali ubránit proti mnohonásobné přesile.

Poté, co se stal na počátku 18. století baštou jakobitů, jej v roce 1719 zničily anglické válečné lodě. Sídlo bylo nejdříve obsazeno španělskými válečnými jednotkami, které měly pomoci Jakubu Stuartovi. Když se o tom ale dozvěděl král Jiří, poslal na hrad válečné lodě, které vyhnaly Španěly pryč, a hrad pomocí španělských zásob střelného prachu vyhodili do povětří. Obnovy se hrad dočkal teprve v letech 1912 – 1932, kdy si jej vzal do parády plukovník John Macrae-Gilstrap, který ho odkoupil. Jeho současná podoba tedy pochází z této poměrně nedávné minulosti, to ale hradu na kráse nikterak neubírá. Tehdejší rekonstrukce zahrnovala i stavbu obloukovitého mostu, který měl zjednodušit dosavadní přístup na hrad. Hrad mohl být tedy v roce 1932 znovu otevřen pro veřejnost. V r. 1983 si hrad vzala na starost charitativní společnost The Conchra Charitable Trust.

V současnosti je Eilean Donan Castle jedním z nejvíce fotografovaných hradů ve Skotsku a také oblíbeným místem pro pořádání svateb či jiných událostí. Na svědomí to má nejen romantický duch tohoto místa, ale také nádherná okolní krajina. Za hezkého počasí je možné z hradu dohlédnout až na ostrov Skye.

Falkirk

Rotační vodní výtah Falkirk Wheel ve středním Skotsku je jediný svého typu na světě. V posledních letech se stal jedním z nejnavštěvovanějších turistických míst. A to i přesto, že návštěvníci Skotska stále hledají hlavně staré hrady a hluboká jezera s lochneskou. Město Falkirk se v době průmyslové revoluce proslavilo rychlým rozvojem ocelářství. Bylo to díky jeho strategické poloze na soutoku tří důležitých vodních kanálů, které přes vodní zdymadla propojovaly západní a východní pobřeží Skotska. V roce 2002 kanály na lodní trase mezi Edinburghem a Glasgow nahradil unikátní vodní výtah. Falkirkské kolo propojuje kanály Forth-Clyde a Union. Výškový rozdíl mezi těmito dvěma vodními cestami činí 24 metrů. Rotační dvouramenný výtah pracuje na principu dvou vyvážených nádrží. Na koncích mohutného rotoru jsou umístěny vany s vodou, z nichž každá váží 302 tun. Jedna loď najede do nádrže ve spodní části a výtah ji otočením 35 metrů dlouhého ramene vyzvedne na stometrový akvadukt. Druhá loď mezitím klesá dolů. Soustrojí napodobuje ruské kolo, kde místo pasažérů cestují dvě lodi nebo loď a voda na vyvážení.

Pokud vám jméno Falkirk něco připomíná, určitě jste viděli americký historický film Statečné srdce o válce za nezávislost Skotska s Melem Gibsonem v hlavní roli. Právě u města Falkirk se 12. července 1298 odehrála osudová bitva s Angličany, kde národního hrdinu Williama Wallace zradili skotští rytíři a armáda povstalců byla rozdrcena.

Fort Augustus

Fort Augustus je vesnice ve skotském pohoří Highlands na jihozápad od jezera Loch Ness. Z dříve vojenského městečka je dnes zastávka pro turisty směřující z jihozápadní strany k jezeru Loch Ness. V místě je k vidění řada zdymadel, která překonávají výškový rozdíl 28 m a které jsou součástí Kaledonského kanálu = Neptunovy schody.

Glasgow

Glasgow je největší skotské město a po Londýnu a Birminghamu třetí největší ve Velké Británii. Leží v nejprůmyslovějším pásu země, mezi zálivy Firth of Clyde a Firth of Forth. Žije v něm podle posledních údajů 620 000 obyvatel. Město bylo založeno v 6. století Svatým Mungem v místech, kde je dnes nejvýznamnější památka města - katedrála Svatého Munga. Dalším významným mezníkem v historii Glasgow je rok 1451 - vznik místní univerzity. Z této doby je také nejstarší dům v Glasgow, jež stojí naproti katedrále a který se podařilo zachránit na začátku 20. století před demolicí. Od počátku 18. století proslulo město hlavně zámořským obchodem a podél řeky se staví mnoho obchodnických domů v klasickém viktoriánském stylu. Dnes je čtvrtým největším britským přístavem. Středem Glasgow je náměstí sv. Jiří (George Square) se sochami dvanácti významných osobností, jež se zapsaly do dějin (královna Viktorie, Walter Scott, Robert Burns a další).

Jedburgh

Městečko Jedburgh má kolem 4000 obyvatel. Jeho dominantou je impozantní zřícenina starého opatství Jedburgh Abbey.

Opatství Jedburgh Abbey bylo původně založeno jako převorství augustiánů kolem roku 1138 a to pravděpodobně na místě, kde stával kostel již od 9. století. Ale již v roce 1154 bylo toto převorství povýšeno na opatství. Jedburgh Abbey bylo jedním ze čtyř velkých opatství ležících poblíž hranic mezi Skotskem a Anglií, což také výrazně ovlivnilo rozvoj všech těchto opatství. Na hranicích se stále odehrávala řada menších a větších bitev a válek. Vojenské útoky se postupně stupňovaly až do 16. století. Koncem opatství se však stala protestantská reformace v roce 1560. Přesto (nebo právě proto) na nás dnes shlíží jedna z krásných normanských zřícenin. Okolní podpůrné stavby (kuchyně, jídelna, ložnice apod.) se dochovaly jen v půdorysech.

Dnes je opatství malebnou zříceninou ve které najdete jak prvky románské architektury, tak i prvky architektury gotické. Pokud ale vyjdete po krouceném schodišti na průchod čelem hlavní lodě katedrály a podíváte se po „délce“ katedrály, vypadá to, jako by katedrála byla právě dokončena a gotické oblouky jen čekaly na nové zastřešení a okna na nové zasklení.

Vzhledem k tomu, že opatství stojí na mírném návrší, dodnes tvoří výraznou dominantu města Jedburgh. V její těsné blízkosti je ještě další – dosud používaný – kostel a v okolí se můžete projít mezi hezkými historickými domy, z nichž některé možná pamatují i opatství ještě v plné kráse.

 
Loch Ness

Loch Ness je druhé největší jezero ve Skotsku. Nachází se v ledovcově-tektonické dolině Great Glen ve správní oblasti Highland. Má rozlohu 56,6 km². Je 34 km dlouhé a 1,5 km široké. Dosahuje hloubky 230 m. Leží v nadmořské výšce 16 m. Z jezera odtéká řeka Ness, která po asi 5 km ústí u města Inverness do zálivu Moray Firth v Severním moři. Jezero nezamrzá. Na jižním konci jezera leží město Fort Augustus. U severního břehu se pak nachází město Drumnadrochit. Od roku 1822 je jezero součástí Kaledonského kanálu, který spojuje západní atlantické pobřeží se Severním mořem, navrženého ing. Thomasem Tellfordem v r. 1822. Tellford, který kanál budoval 19 let, ušetřil nebezpečnou pobřežní cestu rybářským a dalším lodím.

Jezero Loch Ness se nejvíce proslavilo díky svému údajnému obyvateli, nejznámějšímu kryptozoologickému zjevení, lochnesské příšeře tzv. Nessie, jež vypadá jako plesiosaurus. První spatření příšery v tomto jezeře se traduje už ze 6. století (sv. Kolumban podal v r. 565 zprávu, že vzácné zvíře zaútočilo na místní vesničany na pobřeží jezera). Poprvé byla Nessie vyfotografována v roce 1933 Hughem Grayem. Tato dosti nejasná fotografie byla později označena za podvrh. Šlo prý o fotografii labradorského psa. V roce 1933 byla Nessie také poprvé zachycena kamerou Malcoma Irvina, a podruhé o 3 roky později. Nejslavnější záběry Nessie pořídil Tim Dinsdale v roce 1960, po přezkoumání byly prohlášeny za autentické. Tento film vyvolal novou loveckou horečku na Nessie. Při této horečce byl v roce 1966 zaznamenán i první kontakt sonarem i když ne s příliš jednoznačným výsledkem. V roce 1982 zkoumalo jezero sonarem 1500 hodin 150 odborníků. Zaznamenali 40 kontaktů ukazujících na tvory velkých rozměrů. Satelitní snímky však ukazují rovněž nález předmětu, který se velmi podobá neznámému tvoru. Tohle všechno je pochopitelně magnetem pro návštěvníky, pěkná je ale především krajina okolo jezera.

Melrose Abbey

Melrose je malé, historické město v oblasti skotských hranic Scottish Borders. Monumentální zřícenina opatství Melrose Abbey  patří k nejkrásnějším zříceninám katedrály v Evropě. Stavba opatství byla započata na přání krále Davida I. v roce 1136 cisterciáckými mnichy, ale zbývající ruiny kostela jsou ze století patnáctého. Opatství je postaveno z růžového kamene v gotickém stylu. Zničeno bylo Jindřichem VIII., protože Skotové neschválili manželskou smlouvu Jindřichova syna a skotské princezny Marie Stuartovny. Na půdě opatství je pohřbeno mnoho skotských králů, mezi nimiž je asi nejznámější Robert I. Skotský, známější pod jménem Robert Bruce. Králem byl v letech 1306 až 1329. Jeho osud se protnul také s osudem známého Williama Wallace. Po smrti Roberta Bruceho bylo jeho tělo pohřbeno v opatství Dunfermline, zatímco jeho srdce bylo pohřbeno právě zde, v opatství Melrose.

Je velmi pravděpodobné, že pověst o srdci Roberta Bruceho se zakládá na pravě, protože roku 1996 byla při vykopávkách kapituly nalezena olověná schránka s měděnou plaketou s vyrytým nápisem „Uzavřená olověná schránka obsahuje srdce, které bylo nalezeno pod podlahou kapituly v březnu 1921 úřadem Jeho Veličenstva“. Ve schránce je skutečně nějaké srdce. Sice nelze potvrdit, že by patřilo Robertu Brucemu, ale zase na druhou stranu neexistuje záznam, že by v klášteře bylo někdy pochováno srdce někoho jiného. 24. června 1998 bylo srdce znovu slavnostně pohřbeno a přikryto novou pamětní deskou. Stalo se tak v den výročí bitvy u Bannockburnu (poblíž hradu Stirling) v roce 1314, ve které Skotové porazili armádu Eduarda II. Anglického.

Ostrov Skye

Ostrov Skye je největší a nejsevernější ostrov souostroví Vnitřní Hebridy ve Skotsku. Ve skotštině „sgiath“ znamená „okřídlený“. V letní sezóně se počet obyvatel výrazně zvýší o množství návštěvníků. Hlavní zaměstnání místních obyvatel je turistický ruch, výroba whisky, zemědělství a to zejména chov dobytka. Největší město na ostrově je Portree, kde se nachází malebný přístav.

Ostrov Skye je proslulý překrásnými scenériemi, památkami, divokými horami a mnoha chráněnými živočichy včetně orla, jelena a vydry. Pobřeží je skalnaté, v zátokách jsou písečné nebo oblázkové pláže.

Kromě přírodních krás ostrov nabízí také mnoho dalších zajímavostí – několik hradů, palírnu whisky i zajímavý most Skye Bridge, který ho od roku 1995 spojil s pevninou. Spolu s městem Edinburgh a jezerem Loch Ness patří ostrov Skye mezi nejnavštěvovanější skotské oblasti.

palírna Dalwhinnie

V samém srdci skotských Highlands leží tradiční palírna sladové whisky Dalwhinnie. Lahve s lahodným mokem z údolí se stejnojmenným názvem najdete v restauracích a barech po celém Skotsku. I v zahraničí tu a tam najdete tuto "single malt" mezi lahvemi s nejlepším pitím.

Palírna byla založena v r. 1897 pod jménem Strathspey, ale již v r. 1898 majitelé zbankrotovali a nový majitel A. P. Blyth palírnu přejmenoval na Dalwhinnie. Již v r. 1905 palírnu koupila americká společnost Cook & Bernheimer. Po vyhlášení prohibice v USA (r. 1920) se palírna vrátila do skotských rukou, když ji koupil James Calder, podílník v Macdonald Greenlees, společnosti vyrábějící míchanou whisky. Od něj palírna přešla do vlastnictví Jamese Buchanana, výrobce Black & White. Požár v r. 1934 zastavil výrobu na čtyři roky, krátce po znovuotevření byla výroba znovu zastavena v důsledku nedostatku ječmene během 2. světové války. Dnes je vlastníkem společnost United Distillers. 10% produkce se na trh dostane jako single malt, zbytek se používá do míchaných whisky především značky Black & White.

Zajímavost: Palírna Dalwhinnie je nejvýše položenou palírnou ve Skotsku.

V této whisky jsou částečně chutě více Skotských oblastí. Voda z níž se tato whisky vyrábí, pochází z řeky Truim, která je přítokem Spey. A jedním z charakteristických rysů této whisky je trávová příchuť, má však také rašelinovo-vřesovitý charakter, který je příznačný pro severní Vysočinu. Ale úplně nejdůležitější je u této whisky bohatá medová příchuť, která ji neomylně řadí mezi typické whisky oblasti Perthshire.

Palírna produkuje 8-mi, 15-ti a 18-ti letou whisky. Ke 100. výročí palírny byla vyrobena 15-ti letá Dalwhinnie Centenary Edition. Dalwhinnie Double Matured zrály nejprve v sudech po bourbonu a dozrávali v sudech po sherry oloroso. Na trhu je také 36-ti letá Super Premium Malt.

Portree

Portree s pestře malovanými domky je přístavní městečko, které se nachází na ostrově Skye v oblasti Highland na západě Skotska. S počtem obyvatel necelých 2500 jde o největší městečko na ostrově s náměstíčkem a několika uličkami. Ve městě se nachází přístav pro malé, většinou rybářské lodě. Původně se městečko jmenovalo v galském jazyce Port Righ (Královský přístav). Toto pojmenování dostalo proto, že zde v roce 1540 během své návštěvy král Jakub V. smířil místní znepřátelené rody. Část obyvatel zde dodnes mluví skotskou gaelštinou - jazykem keltské větve indoevropské jazykové rodiny, který je příbuzný irštině. Za městem tvoří útesy působivou kulisu, která byla několikrát využita pro natáčení filmů.

Rosslynská kaple

Rosslynská kaple figuruje v celé řadě bestsellerů, knih o alternativní historii, které vyšly v posledních 25 letech, a stala se velice často navštěvovaným poutním místem, oplývajícím příběhy o zakopaném pokladu, hrobech, rytířském zlatu, svatých relikviích, jeruzalémských svitcích a řadě dalších věcí. Avšak teprve v nedávné době po vydání románu Šifra mistra Leonarda Dana Browna začala ospalá vesnička Roslin a ještě ospalejší kaple fascinovat širokou veřejnost. Tisíce návštěvníků z celého světa přicházejí do Rosslynské kaple, aby na vlastní oči viděli místo rozuzlení románu. O Rosslynské kapli, rodině Saint Claire, templářích a dalších skutečností okolo kaple se traduje veliké množství legend.

V roce 1280 byly rodině St. Clair poprvé přiděleny pozemky a hodnost barona z Rosslynu. Po dalších více než 400 let se rod St. Clair z Rosslynu vzmáhal, až se stal jedním z nejvlivnějších rodin ve středověkém Skotsku. V patnáctém století roku 1446 byla založena Rosslynská kaple sirem Williamem Saint-Clair. Ten sezval z celé země, ale i zahraničí, ty nejlepší řemeslníky. William zamýšlel v Rosslynu vystavět obrovskou katedrálu. Smrtí sira Williama v roce 1484 se práce zastavily. Tehdy byla před dokončením pouze hlavní loď. Sir Oliver St. Clair, nejstarší syn z druhého manželství sira Williama, zdědil pozemky a majetky náležející k Rosslynu. Společně se synem budovu zastřešili, ale ambiciózní plán na výstavbu obrovského kostela křížového půdorysu opustili. Postupem času vešla hlavní loď ve známost jako Rosslynská kaple.

Scone Palace

Nedaleko Perthu leží malá vesnička Scone. Tohle místo má v historii nezastupitelný význam. Právě zde bylo sjednoceno Skotsko, když Kenneth MacAlpin porazil Pikty v roce 838, a tak zde na Moot Hill byl vystavěn klášter Scone. Ten měl pro Skoty mimořádný význam – až do roku 1296 tu byl umístěn takzvaný Kámen osudu (Stone of Destiny), na kterém slavnostně přísahali skotští panovníci při své korunovaci. V roce 1296 kámen odvezl do Anglie Eduard I. a nechal jej vsadit do nového korunovačního trůnu anglických králů (zpátky do Skotska se vrátil až v roce 1996; nyní je umístěn na hradě v Edinburghu; ve Scone Palace se nachází kamenná kopie korunovační stolice). Poslední korunovace se zde odehrála v roce 1651, kdy byl král Karel II. korunován na krále Skotů. Šlechtické sídlo Scone Palace vyrostlo v roce 1580 na místě původního kláštera a dále rozšířeno v roce 1808 za Davida Williama Murraye, 3. hraběte z Mansfieldu. I dnes je stále Scone Palace obýván hrabětem z Mansfieldu. Scone bylo v počátcích Skotského království jeho hlavním městem a hlavně místem korunovace skotských králů - místu korunovace se dnes říká Moot Hill. V okolním parku se spolu s turisty procházejí pestrobarevní pávi. Jsou nádherní, ale dosti drzí, neboť člověka nenechají ani v klidu nasvačit.

Stirling

Historické město Stirling, v minulosti hlavní město Skotska, se nachází SZ od města Edinburgh a SV od města Glasgow na řece Forth. Město bylo zbudováno kolem hradu, který patří k nejvýznamnějším pevnostem v zemi. V současnosti je město známo svými historicko-turistickými lákadly a lehkým průmyslem. V okolí je několik významných míst, která upomínají na slavné bitvy. Jedná se zejména o bitvu o most ve Stirlingu v roce 1297, kdy Skotové pod vedením Wiiliama Wallace porazili Angličany. Život Williama Wallace mj. zobrazuje film Statečné srdce s Melem Gibsonem. Dnešnímu městu dominuje hrad, který je považován za jeden z nejkrásnějších v celém Skotsku. Zemřel zde mimo jiné král Alexander I., narodil se Jakub III. a další z osobností skotských dějin, Marie Stuartovna, zde byla roku 1543 korunována za skotskou královnu. Královský hrad byl vybudován na kopci zvaném Castle Hill a právem se řadí k nejdůležitějším a největším hradům Skotska. První zmínka o něm pochází z roku 1110, většina dochovaných budov však byla postavena v 15. a 16. století. Kopec, na němž hrad stojí, je ze tří stran chráněn strmými skalními stěnami, které z něj vytváří nedobytnou pevnost. Během války za skotskou nezávislost v 18. století byl několikrát obléhán Skoty i Angličany a z této doby také pochází opevnění, které mohou návštěvníci obdivovat dodnes. Jako rezidence stuartovců sloužil Stirling až do 17. století. V areálu hradu stojí zrekonstruovaná budova The Great Hall nebo Parliament Hall, která byla postavena pod vlivem renesanční architektury na přelomu 15. a 16. století. Dalšími stavbami je Královská kaple (Chapel Royal) a Královský palác (Royal Palace), zdobený úchvatnými kamennými sochami.  V prostorách hradu je muzeum vojenské historie Skotska s předměty, obrazy a fotografiemi připomínajícími všechny války, kterých se skotští vojáci zúčastnili. Stirling byl prohlášen za město až díky královně Alžbětě v roce 2002. V současné době je ze skotských měst, které mají postavení samostatné správní oblasti, se svými téměř padesáti tisíci obyvateli nejmenší.

Urquhart Castle

Zřícenina hradu leží na skalnatém poloostrově jezera Loch Ness, mezi městy Fort William a Inverness. Jeho poloha 15 m nad jezerem byla zcela výjimečná, byl vybudován jako pozorovací místo a je nyní nejznámějším místem pro hledání známé lochnesské příšery. Místo bylo osídleno už v železné době a bylo pravděpodobně opevněno v 6. století, když sv. Kolumban z Irska navštívil oblast a zřejmě se setkal s příšerou. Historické prameny se však zmiňují o jeho existenci až od začátku 13. století. Koncem 13. století hrad dobyl anglický král Edward I. Brzy po něm se ho zmocňovali různí šlechtici. V r. 1692 byl hrad vyhozen do povětří vojskem, které ho obsadilo po Jakobitském povstání r. 1689, jako prevence vzniku jakobitské základny v pozdější době. Od té doby není obsazen. I přes to že je dnes hrad ruinou, svého času to byla jedna z největších baštových pevností ve středověkém Skotsku.